Povídka: Koloběh
Koloběh….
Paprsky ostrého poledního slunce se snažili prorazit až do míst takřka věčného stínu - bezúspěšně. Les zde byl opravdu hustý, strom vedle stromu a navíc ty husté křovinaté porosty plné ostnů a plíživého bodláčí. To vše znemožňovalo rychlou chůzi, ovšem byl neustále blíž a blíž, cítil to, stopa byla stále čerstvější a lovec každým krokem ukrajoval vzdálenost mezi ním a jeho štvanou raněnou zvěří.
Něco lovce nutilo od neustálého stopování zvednout hlavu a mohl tak mezi kmeny spatřit nepatrné pronikající světlo…zrychlil, aby se dostal blíže k tomu světelnému kuželu. Byla to prostorná mýtinka. Dorazil na její okraj, na okraj lesa, paloučku, na dostřel. Po několika minutách se jeho trávení v nepřirozené poloze vyplatilo. V houští se něco pohnulo a on ho opět spatřil. Nádherné zvíře s nádherným parožím – natáhl kuši a pomalu ji zvedal, ještě v této chvíli netušil, že z lovce je již nyní štvaná zvěř. Několik neslyšitelných přískoků, přidušené zaprskání a pak již praskání kostí – jelen neváhal a přestože mu ze slabin trčel hrot šípu, utíkal od divokých hodů lesní šelmy co nejdále – byl zachráněn, pro tentokrát.
wunti
